Doba čtení: 3 minut(-y)

V rozhovoru pro The Players’ Tribune nabídl Cristiano Ronaldo emotivní pohled na význam rodiny a jak jej otcovství změnilo. 

Když jsem v 17 začal hrát profesionálně fotbal, má matka mohla zápasy sotva sledovat kvůli stresu. Přišla se na mě podívat, když jsem hrál na starém stadionu José Alvalade a během velkých zápasů byla tak nervózní, že několikrát omdlela. Opravdu, omdlela. Lékaři ji začali předepisovat sedativa jen kvůli mým zápasům. Vždycky jsem jí řekl: “Pamatuješ, jak ti byl fotbal jedno?”

Začal jsem více a více snít. Chtěl jsem hrát za národní tým, za Manchester United, protože jsem Premier League sledoval v televize téměř nonstop. Byl jsem fascinován tím, jak rychlá hra to byla a všechny ty písně, které na stadionu zněly. Ta atmosféra mě ohromila.

Když jsem se stal hráčem United, byl jsem na sebe velmi hrdý, ale myslím, že má rodina na mě byla pyšná ještě daleko víc. Zpočátku pro mě byly všechny ty trofeje velmi emocionální. Pamatuji si, když jsem poprvé vyhrál Ligu Mistrů s Manchesterem, byl to nezapomenutelný pocit. Stejný jako můj první Zlatý míč. Ale mé sny se stupňovaly. To je jejich smysl, že? Vždy jsem obdivoval Madrid a hledal jsem novou výzvu. Chtěl jsem vyhrávat trofeje tam, stejně jako překonat všechny rekordy a stát se klubovou legendou.

Za posledních 8 let jsem dosáhl v Madridu neuvěřitelných věcí. Ale abych byl upřímný, s postupem času se mé pocity změnily. Především v posledních dvou letech. V Madridu, pokud nevyhrajete všechno, tak to lidé považují za selhání. Očekávají víc. A to je má práce.

Ale když se stanete otcem, je to naprosto jiný pocit. Pocit, který nemůžete popsat. To je důvod toho, proč je můj čas v Madridu tak speciální. Jsem fotbalista, ano, ale také otec.

Je tady jedna chvíle, kterou si pamatuji velmi jasně. A vždycky budu. Byl to okamžik na hřišti, kdy jsme vyhráli poslední finále Ligy Mistrů v Cardiffu. Byla to historická noc. Když jsem byl při závěrečné píšťalce na hřišti, měl jsem pocit, že jsem světu poslal zprávu. Ale pak za mnou přišel můj syn, aby se mnou vítězství oslavil. Bylo to jako luskunutím prstu a najednou se všechny ty emoce změnily. Drželi jsme spolu trofej a pak se ruku v ruce prošli po hřišti.

To je radost, které jsem do té doby, než jsem se stal otcem, nerozuměl. Vládla mnou spousta emocí, které ani nemůžete popsat. Přirovnal bych to k tomu, když jsem hrál na Madeiře a má matka se sestrou mě přišly v důležitém zápase podpořit. Když jsme se vrátili na Bernabeu oslavovat, Cristiano Jr. a Marcelito (syn Marcela) si hráli na hřišti se všemi fanoušky. To byla hodně odlišná scéna, než když jsem já hrával na ulici v jeho věku, ale doufám, že to znamenalo pro syna to stejné jako to znamenalo pro mě.

Po 400 zápasech v Madridu je vítězství stále mou nejvyšší ambicí. Asi jsem se tak narodil. Ale ten pocit se jednoznačně změnil. Je to nová kapitola mého života.

Nakonec ale samozřejmě můj úkol zůstává stejný. Chci pokračovat v překonávání rekordů v Madridu. Chci vyhrát co nejvíce možných titulů. To je má povaha. Ale co pro mě za tu dobu v Madridu znamená nejvíce a co budu vykládat mým vnoučatům, až mi bude 95, je ten pocit, když jsem chodil po hrišti jako šampion ruku v ruce s mým synem.

 

Z důvodu platnosti zákona č. 186/2016 Sb., Zákona o hazardních hrách, nemohou Čeští čtenáři vsázet.

 

Zanechte odpověď

Vložte komentář
Uveďte Vaše jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..